Zdá se mi, jako by se na mě řítila nějaká lavina...a dost lituju toho, co jsem dělala. Jenže, ta chvíle byla najednou tak povznášející, že jsem chtěla co nejdýl zůstat na mým růžovým obláčku, dělat co mě baví, psát si deník, poslouchat hudbu a blbě se usmívat. Jenže pak to bylo horší. Jako, když vám uniká kyslík a lap-lap-lapáte po dechu. Vší silou se snažíš udržet se na živu, v tý krásný nad-realitě, nechceš dolů.
A pak ten kyslík dojde. Žuch. Ocitneš se v nějaký divný fázy, kdy se ti to celý zdá, jako noční můra a ty hledáš důvod, proč se to muselo stát zrovna tobě. Dáváš si tolik otázek, ale neumíš si odpovědět ani na jednu. Někde jsem četla, že dokud je člověk mladej, má se zasmát , nad zmateností, usmát se přes slzy a říkat si, že se nic neděje bezdůvodně. Protože jednou všechno bude dávat smysl. Ale i když tohle člověk ví, v tu chvíli mu to nestačí. Chce ty odpovědi. Chce. Nemůžes spát, nemůžes myslet. Když na tebe někdo mluví, skoro nevnímáš. Jedním uchem tam, druhým uchem ven. A v hlavě ti jenom běží ten stejnej film, akorát bez diváků. A když film dohraje, zase to na tebe přijde ta divná omámenost, zmůžes se snad jenom na to, aby si koukal do zdi, nebo se zavřel v pokoji a nechtěl už snad nikoho vidět. Ne, tohle neni z filmu, tak to je. Že jo. Tvoje mysl se přepne na nějakej ,,mód,, , kdy v tvý hlavě visí jediná myšlenka. Ať už to skončí. Ať už to prosím skončí. A každá slza je desetkrát silnější, než tohle přání.Kdyý se někomu svěřís s tim, co se stalo, možná tě pochopí. Trochu. A obejme tě a řekne ti, ze to bude zas fajn. Jo bude, ale nejdřív si vytrpíš tohle debilní peklo.
Kdyby existovala nějaká pilulka, co tě zas vrátí zpátky do normálu, lidi by na ní stáli fronty. No jo, ona vlastně existuje. Jmenuje se čas. Mě trvalo víc , než čtvrt roku, než jsem se přes to dostala. Nejhorší 3 měsíce mýho života. Zatím ano. Už nevím, co k tomu říct dalšího, snad jen to, že to bylo hezký období s nim. Byl z Ruska jen tak mimochodem. Ale byl jinej , než ty většinou nafoukaný rusové. Byl v poho. Mimo jiný, jsem se zas dozvěděla hodně o jiný kultuře.
Taky jsem přišla na to, jak ze sebe vybít vztek a frustraci: kámo vem si tužku, papír a napiš si pár rýmu. Třeba ti vyjde písnička jako mě. Vem kytaru, hoď tam pár akordů, který zněj dobře a vyzpívej to. Řvi jak chceš. A pak se nadechni...Lepší.
Další věc, která mi je líto, ale kterou už asi nevrátim zpátky, je důvěra pár lidí a ztráta jednoho kamarádství. Protože jsem v tu dobu nebyla moc často ve škole, moje dobrá kamarádka ze třidy mi přestala věřit. Ztratila jsem její důvěru a vůbec se tomu nedivim. Je mi to vážně líto.Vyčítám si to. A kdybych mohla vrátit čas, nejradši bych to udělala. Doufám , že se to mezi náma do matury spraví.
Naděje. Jedna z mála věcí, která nám dokáže pomoct. Naděje. Rodina. Láska. Kámoši. Smích. od srdce. Vodka:D ( né vtip)
Ale nejvíc rodina. To jsou ti, který s tebou budou i při tom nejhorším. Vždycky. Aspoň moje jo. A za to jim děkuju.
Andie.
A pak ten kyslík dojde. Žuch. Ocitneš se v nějaký divný fázy, kdy se ti to celý zdá, jako noční můra a ty hledáš důvod, proč se to muselo stát zrovna tobě. Dáváš si tolik otázek, ale neumíš si odpovědět ani na jednu. Někde jsem četla, že dokud je člověk mladej, má se zasmát , nad zmateností, usmát se přes slzy a říkat si, že se nic neděje bezdůvodně. Protože jednou všechno bude dávat smysl. Ale i když tohle člověk ví, v tu chvíli mu to nestačí. Chce ty odpovědi. Chce. Nemůžes spát, nemůžes myslet. Když na tebe někdo mluví, skoro nevnímáš. Jedním uchem tam, druhým uchem ven. A v hlavě ti jenom běží ten stejnej film, akorát bez diváků. A když film dohraje, zase to na tebe přijde ta divná omámenost, zmůžes se snad jenom na to, aby si koukal do zdi, nebo se zavřel v pokoji a nechtěl už snad nikoho vidět. Ne, tohle neni z filmu, tak to je. Že jo. Tvoje mysl se přepne na nějakej ,,mód,, , kdy v tvý hlavě visí jediná myšlenka. Ať už to skončí. Ať už to prosím skončí. A každá slza je desetkrát silnější, než tohle přání.Kdyý se někomu svěřís s tim, co se stalo, možná tě pochopí. Trochu. A obejme tě a řekne ti, ze to bude zas fajn. Jo bude, ale nejdřív si vytrpíš tohle debilní peklo.
Kdyby existovala nějaká pilulka, co tě zas vrátí zpátky do normálu, lidi by na ní stáli fronty. No jo, ona vlastně existuje. Jmenuje se čas. Mě trvalo víc , než čtvrt roku, než jsem se přes to dostala. Nejhorší 3 měsíce mýho života. Zatím ano. Už nevím, co k tomu říct dalšího, snad jen to, že to bylo hezký období s nim. Byl z Ruska jen tak mimochodem. Ale byl jinej , než ty většinou nafoukaný rusové. Byl v poho. Mimo jiný, jsem se zas dozvěděla hodně o jiný kultuře.
Taky jsem přišla na to, jak ze sebe vybít vztek a frustraci: kámo vem si tužku, papír a napiš si pár rýmu. Třeba ti vyjde písnička jako mě. Vem kytaru, hoď tam pár akordů, který zněj dobře a vyzpívej to. Řvi jak chceš. A pak se nadechni...Lepší.
Další věc, která mi je líto, ale kterou už asi nevrátim zpátky, je důvěra pár lidí a ztráta jednoho kamarádství. Protože jsem v tu dobu nebyla moc často ve škole, moje dobrá kamarádka ze třidy mi přestala věřit. Ztratila jsem její důvěru a vůbec se tomu nedivim. Je mi to vážně líto.Vyčítám si to. A kdybych mohla vrátit čas, nejradši bych to udělala. Doufám , že se to mezi náma do matury spraví.
Naděje. Jedna z mála věcí, která nám dokáže pomoct. Naděje. Rodina. Láska. Kámoši. Smích. od srdce. Vodka:D ( né vtip)
Ale nejvíc rodina. To jsou ti, který s tebou budou i při tom nejhorším. Vždycky. Aspoň moje jo. A za to jim děkuju.
Andie.
Žádné komentáře:
Okomentovat